Rudá volavka

Špionážní krimithriller není žánrem, který bych zrovna vyhledávala. Vždy mi připadal nezajímavý. Proto když mi kdysi dávno sestra doporučovala Rudou volavku, kterou si tehdy koupila a právě dočetla, s nezájmem jsem ji odmítla. 

Jenže je to asi měsíc(*), co jsem náhodou viděla trailer na zajímavý film s názvem Rudá volavka, hned jsem si pomyslela, že tohle musím vidět! Spojitost s knížkou mě vůbec nenapadla. Až později jsem zjistila, že film byl natočen podle románu amerického veterána CIA, Jasona Matthewse...

A tak, když jsem nadšeně vyprávěla sestře o této "novince", kterou si nutně potřebuju přečíst a následně se podívat na film, byla jsem uzemněna s tím, že "to je přece ta knížka, kterou mí dávno doporučovala a já jsem neměla zájem!!"...  Ano, musela jsem svoji chybu uznat, a domů jsem odjížděla s vypůjčeným prvním vydáním tohoto thrilleru.

Ač jsem se na knížku vrhla s nadšením a i velkým očekáváním (na základě zhlédnutého traileru), nakonec mi trvalo více jak týden ji dočíst.

Příběh sám o sobě mě bavil, o tom není pochyb. Ruska Dominika Jegorovová po úrazu a následném předčasném konci nadějné baletní kariéry odsouhlasí svému strýčkovi, velkému zvířeti ruské vnější rozvědky, spolupráci na akci, která skončí jejím (Dominičiným) velkým rozčarováním. Dominika ale potom nemá téměř na vybranou a tak odkývne práci pro SVR, v opačném případě by se nabízelo její umlčení, protože v rámci té první akce toho už viděla dost. Na vlastní žádost Dominika absolvuje Akademii SVR, kde prokáže své výjimečné nadání a schopnosti, přesto skončí jako vyškolená "volavka" - špionka - svůdnice kontrarozvědky. Brzy je nasazena na mladého agenta CIA Nathaniela Nashe. A není to poprvé, kdy ji začnou nahlodávat myšlenky o správnosti celého systému.

Není pochyb, že toto je příběh zajímavý, čtivý, nechybí mu napětí, ale ani romantika. Díky tomu, že je hlavní hrdinka nejen statečná, téměř nezničitelná, umí být chladná a tvrdá, chytrá i proradná, ale taky citlivá, díky tomu si ji čtenář může snadno oblíbit.

Problém jsem měla, představit si příběh v reálu. Musela jsem přemýšlet nad tím, co nám chce autor sdělit. Chce vyvolat dojem, že takto fungují tajné služby i ve 21. století? Je to opravdu možné? Skutečně jsem měla problém tomu uvěřit. Vím, že autor má za sebou kariéru u CIA, ale pořád je to Američan versus Rusko. Opravdu se v Rusku dějí taková mnohdy i zvěrstva, jaké on popisuje? Probíhají za zdmi Lefortova takové výslechy, o jakých se dočteme v knize? Já nemám tušení, nikdy jsem se o věci týkající se ruské, americko-ruské politiky a tajných služeb nezajímala, ale třeba mi to někdo osvětlí. Proto mi nebylo jasné, jestli autor chce knihou něco říci nebo jen plácá fikci. A jestli opravdu chce něco sdělit, je jeho sdělení pravdivé? Přiznám se, že pro mě je prostě málo uvěřitelné. Při představě takových špionážních příběhů v realitě se musím usmívat, připadají mi jako úplně zbytečná, dětinská hra. Jenže ta dětinskost končí v okamžiku, kdy kvůli podle této zbytečné hře padají hlavy a to doslova.

Zajímalo by mě, kolik životů skutečně tato špionáž stála, a tím myslím špionáž v rámci SVR od konce KGB.

Jsem skutečně ráda, že díky této knize se u mě objevil zájem o odpovědi na výše uvedené otázky. Neznamená to sice, že bych přehodnotila svůj názor na špionážní romány. Jak jsem již psala, trvalo mi prokousat se knížkou více než týden. Byly tu totiž pasáže pro mě hůře vstřebatelné, takové ty, které bych měla jako mnoho jiných čtenářů jen přeletět, nezajímavá výplň. Jenže mě vrtalo hlavou, jestli jsem třeba jediná, kdo z právě přečteného odstavce nepochytil vůbec nic.

Nové vydání s filmovou obálkou,
 zdroj: knihydobrovsky.cz

Kapitoly byly dlouhé, proto byly ještě členěné na kratší oddělené části, aby se lépe četly. V každé kapitole se někdo něčím cpe a na konci kapitoly je v rámečku krátký recept na tu pochoutku. Zpočátku mi to přišlo divné, nehodící se do knihy, ale později jsem si na to zvykla. Jasně, recepty ve špionážním thrilleru, to zní vážně divně, ale ve skutečnosti je to vlastně super nápad jak odlehčit celou knížku, originální, nápaditý a chutě povzbuzující. Já jsem ty recepty opravdu četla a musím říci, že jsou vážně skvělé, není to jen nějaká autorova splácanina, ale myslím, že by fungovaly, možná i nějaký vyzkouším.

Mimo recepty text odlehčují i dialogy, kterých sice bylo v některých kapitolách poskrovnu, byly ale výborné. Osobně nemám ráda, když dialogy chybí nebo jsou plytké, a možná právě proto, mi některé odstavce připadaly tak nezajímavé.

Pozastavila jsem se ještě nad jednou věcí a tou byly paradoxy. Paradoxní třeba bylo, že se objevily situace, kdy si některá postava musela dávat pozor i na to, jak se tváří či kam se dívá, aby ji to nestálo život nebo minimálně kariéru...a pak tu byly velké operace, o kterých, ač byly tajné, věděla spousta lidí, a přesto, že probíhaly protivníkovi skoro před nosem, si jich nikdo nevšiml a hladce prošly - alespoň na nějaký čas.

Tyto slabiny knize ale ubraly na působivosti jen málo, někdo by je možná ani jako slabiny nepovažoval, já jsem náročná. A tak musím říct, že toto byl nejlepší špionážní román, který jsem přečetla a taky zatím jediný ☺

Často jsem vyhlížela konec, ale když tu najednou byl, naštvala jsem se "Cože?! To je jako všechno?" hledala jsem další stránku či alespoň odstavec. A to je důvod, proč si přečtu i další díl, díkybohu za něj!

Chtěla jsem připsat ještě srovnání s filmem a názor na film ale bohužel - když jsem se k němu konečně dostala, vůbec mě nezaujal... a to navzdory velkému očekávání po zhlédnutém traileru. Film jsem tedy neviděla celý, řekla bych maximálně první třetinu a proto se nakonec musíte obejít bez srovnání, protože si na to netroufám. Třeba jednou zhlédnu celý, to už si ale z knihy nebudu pamatovat vůbec nic...

(*) bylo to měsíc, když jsem začala psát tuhle recenzi, nyní, když jsem se konečně odhodlala ji publikovat, je to asi rok ☺

Jason Matthews: Rudá volavka. Knižní klub, 2014. 488 stran.