Tajemství letního odpoledne (recenze)

Příběh Laurel, která se krátce před smrtí své matky rozhodne vypátrat jedno "tajemství letního odpoledne" mi připomněl hned dvě různé knihy, které jsem v (nedávné) minulosti přečetla. První z nich je Zapomenutá zahrada od téže autorky. Jiné jsem prozatím od Kate Morton nečetla, ale vsadila bych boty, že i její další romány se nesou v podobném duchu. Je to především pátrání v minulosti vlastní a své rodiny, předchozích generací. Další kniha, kterou mi Tajemství letního odpoledne připomnělo je román Jojo Moyes Zakázané ovoce. Zde nedokážu přesně popsat, proč mi tyto dvě knihy připadaly podobné, nicméně při četbě jsem si na Zakázané ovoce mnohokrát vzpomněla. Přišlo mi zajímavé, že i když u nás román Kate Morton vyšel dříve než román Jojo Moyes, originály byly vydané v opačném pořadí a to s rozdílem šesti let. Rozhodně z toho ale nevyvozuji žádné závěry, to ne, je to prostě atraktivní téma a Kate Morton se mu určitě věnuje déle.

Mě se její druhý román Zapomenutá zahrada líbil trochu. Tedy ne nijak zvlášť, nebyla jsem z něj nadšená a připadal mi zdlouhavý. U Tajemství letního odpoledne jsem měla podobné pocity.

Kompozičně je děj rozdělený na čtyři části - Laurel, Dolly, Vivien a Dorothy. Autorka se v každé této části snaží věnovat hlavně dané hrdince, ale moc se jí to nedaří, především proto, že jsou to ženy z různých generací a taky proto, že chce tajemství vyzrazovat pozvolna a tajuplně. Takže když se jedna kapitola věnuje Dolly ve čtyřicátých letech minulého století a končí těsně před vyzrazením nějakého "vodítka", další kapitola většinou skočí do jedenadvacátého století, věnuje se její dceři Laurel a postupně se k vyzrazení dopracovává. Přestože nemám příliš ráda přeskakování v čase po kapitolách, už jsem si na to zvykla a naučila jsem se to autorům nevyčítat. Vyčítám jen když to není přehledné a zde se to celkem "dalo". Chápala jsem souvislosti, občas jsem si musela přečíst nějaký odstaveček dvakrát. Dá se říci, že romány Kate Morton jsou čtenářsky celkem náročné. Určitě se nedají nazvat jako oddechovky, protože tady se musí člověk při čtení dost soustředit. Vynechání nějakého toho odstavce se nemusí vyplatit.

Tím se dostávám k několika otazníkům ve své hlavě, které při čtení vyskočily a nebyly zodpovězeny. Nebo byly a já to nezaznamenala? To je právě ten problém této knihy, vyžaduje naprostou soustředěnost a bdělost. Co si budeme povídat, s malým dítětem u sebe či těsně před spaním jsem s tímto měla trochu problém.

(Přemýšlím například nad tím, kdy Vivien napsala závěť, ve které vše odkázala jisté osobě? Časově to nemohu nikam zařadit, ale vrtá mi to hlavou, takže vás prosím, jestli už jste četli a tohle si pamatujete, nemůžete mi někde soukromě napsat odpověď?☺)

 Ale teď už vážně...co bych ještě tak vytkla? Už to mám - v knize autorka píše jak o hrdinech v jejich dětských letech, tak o jejich mládí a nakonec i stáří, tedy 50+; a tady jsem se nedokázala nejak přeorientovat. I když autorka psala o tom, co právě dělá šestapadesátiletá Laurel, já ji pořád viděla jako tu sedmnáctiletou holku na stromě. Ten samý pocit jsem měla i u jejího bratra. Autoka jejich jednání líčila bohužel příliš "mladistvě", nevěřila jsem jí to. Co jsem jí ještě nevěřila bylo, jak snadno se mnohdy Laurel podařilo najít odpovědi na své otázky. Myslím, že v reálnem životě by se nedopátrala ani poloviny z toho, co v románu.

Ačkoliv, jak už jsem naznačila, mi román přišel celkem neoriginální, dokázal mě pohltit. Alespoň místy, semtam jsem měla pocit nudy a zrychlené čtení (což se nevyplácí, jak už jsem zmínila). Zároveň mi děj připadal lehce předvídatelný, stále jsem měla pocit, že jsem o krok napřed a měla tušení, co se právě semele. ALE (obrovské ale), konec mě dostal, ten jsem rozhodně nepředvídala, byl šokující, hezky propracovaný a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že tím pádem i celý příběh byl hezky zamotaný i když zpočátku vypadal celkem "jednoduše". Samozřejmě, osudy za války jednoduché nikdy nebyly, životy byly těžké a nikdo netušil, kdy zhasne právě ten jeho; zvlášť v takovém městě jako je Londýn. Lidé přicházeli o své blízké a brzy byly jejich city otupeny. Ne tak city mé při čtení, několik situací mě upřímně dojalo.

A nakonec přidám ještě jednu zajímavou myšlenku z knihy - bylo fascinující číst, kam se ubírá mysl mladé sedmnáctileté dívky, která sní o dobrodružství, slávě a velké lásce, a když se podívá na své rodiče, pohrdlivě přemýšlí o jejich nudném životě. Myslí si, že oni nikdy neměli žádné touhy, sny, neprožili velkou vášeň. Nevidí to v jejich očích a srdcích. Spousta mladých lidí si neuvědomuje, že jejich rodiče byli taky kdysi mladí a mnohdy v tom svém "prvním" životě prožili hluboké příběhy. Stačí zapátrat...

Kate Morton: Tajemství letního odpoledne. Přeložila Hana Krejčí. Ikar, 2014. 408 stran.