O mé první návštěvě festivalu Svět knihy

Už ani nevím, co přesně bylo tím prvotním impulzem, že jsem se rozhodla jet na Svět knihy. Pořád to na mě vyskakovalo na Facebooku, ale nevšímala jsem si žádných upoutávek, a pak jednou, když jsem opravdu zaregistrovala, že se ta akce chystá, hned mi bylo jasné že musím jet. Abych byla upřímná, přiznávám, že jsem nikdy na žádném knižním festivalu a veletrhu nebyla. O to víc jsem toužila se tam konečně vydat. Hned jsem psala kamarádce Peti, jestli by nejela se mnou, jelikož sama bych se tam asi nakonec nedokopala. Docela mě překvapilo, že ihned souhlasila a to mě navnadilo ještě víc :)

Už jen zbývalo sdělit to "doma". Kupodivu rychle mě napadlo spojit to s následujícím Dnem matek a proto jsem trochu zahrála na city a požádala manžela, zda bych si mohla ke svému prvnímu Dni matek přát den volna. Manžel také překvapivě souhlasil s hlídáním syna, takže jsem se mohla začít těšit.

V Praze jsem nebyla roky, ale nebyl čas procházet si hlavní město, protože jsme od vlaku hned pospíchaly, abychom stihly program od 10 hodin. Dostat se na výstaviště bylo snadné, o něco náročnější bylo vystát frontu na lístky. Mě, světa neznalou, vážně překvapilo to obrovské množství lidí. Vidět tolik nadšených čtenářů na jednom místě mě ale opravdu potěšilo. Navíc během dne se počet návštěvníků veletrhu rapidně zvýšil, což ve mě utvrdilo myšlenku, že (hlavně ty papírové) knihy na pokraji vymření rozhodně nejsou. S úžasem jsem pozorovala haly plné stánků, stánky plné knih a nevěděla, kam se dřív vydat.

Abychom si dodaly trochu energie, do toho akcemi nabitého dne, nejprve jsme si s Peťou zašly na kafíčko (s velkoměstskou plus veletržní přirážkou :) ) a pak už jsem běžela na první besedu.

Už při pročítání sobotního programu před několika dny jsem zaznamenala jeden problém: den je tak nabitý akcemi, že v jeden čas jich zároveň probíhá kolem dvaceti a já budu mít vážné potíže si vybrat jen jednu... Ten problém jsem řešila už od samého rána. V deset hodin jsem se rozhodovala, zda jít na besedu s mladými českými autorkami či na křest nové knihy Ireny Obermannové.

 Nakonec jsem jsem se rozhodla pro první volbu a nelituji. Besedy se účastnily tři mladé spisovatelky - Magdalena Mintová, Karolína Mikšíková a Lenka Sadvarová.

 Magdalena Mintová ve svých jedenadvaceti letech vydala už druhý román. Po loňském Falešném románu letos vyšel Falešný sňatek a oba se mohou chlubit velkou oblíbeností u čtenářů. I když se autorka na akci příliš neprojevovala a působila spíše jako introvertka, její knihy jsou prý velmi zábavné a já se moc těším, až si je přečtu.

 Karolínu Mikšíkovou znám zatím jen z Facebooku. Občas se ke mě dostanou nějaké její vtipné příspěvky, které mě někdy donutí přemýšlet nad tím, jestli je to humor přímočarý a upřímný, nebo vyumělkovaný. Díky setkání s autorkou jsem si však ověřila, že ona opravdu vtipná je i ve skutečnosti, ne jen ve svých příspěvcích. O to větší chuť mám přečíst si i její knihu, která je vlastně sbírkou jednotlivých facebookových postů, ve kterých čtenáře baví svými vtipnými příběhy z vesnice, kde se se svojí rodinou starají o statek čítající celkem velké množství zvířat... Kniha se jmenuje Život, na který metr nestačí, a dokonce i obálka je neskutečně vtipná, posuďte sami...

 O Lence Sadvarové jsem doposud neslyšela a o to víc mě překvapila a zaujala. Stejně jako Karolína, také začala svou slavnou kariéru tím, že zveřejňovala svoji tvorbu na Facebooku. Rozdíl je však v tom, že Lenka své příspěvky kreslí. Vytváří totiž úžasné, vtipné a trefné komiksy znázorňující radosti i strasti (nejen) malých matek. Kniha Malá máma mě natolik zaujala, že jsem si ji musela koupit a cestou domů téměř celou přečetla, takže brzy zde najdete recenzi :).

 Cestou z besedy jsem v sálku Albatrosu zastihla ještě i Irenu Obermannovou, která právě povídala o detektivkách, na které se nyní ve své tvorbě zaměřila a právě jí vychází už druhá kniha v sérii detektivních příběhů s hlavní hrdinkou Alicí Šímovou. Jmenuje se Jasnozřivost a také má zajímavou obálku.

V 11:00 jsem zamířila na besedu s autory nakladatelství Alpress, kterou moderoval herec Jan Přeučil.  Byli tu známí autoři Hana Whitton, Karel Cubeca a Zdeněk Hanka. Popovídali o svých spisovatelských začátcích a dali nám nahlédnout do tajů tohoto umění. Zdeněk Hanka přirovnal psaní k herectví, psaní je podle něj prý náročnější proto, že píše "do tmy", nezná čtenáře a nevidí jejich okamžitou reakci. Nejen "do tmy" ale i za tmy píše Hana Whitton, která prozradila, že se jí nejlépe píše v noci. Jinudy na to jde zase Karel Cubeca, který píše automatickým psaním a to tak, že prostě jednou za rok odcestuje na týden někam, kde má klid a je sám, a pak už jen píše a píše...

 Cubeca navíc představil svou novou knihu Tomáš Baťa a baťovské školství, o které krátce popovídal a hned mě na ni navnadil. I Hana Whitton mě navnadila na své historické romány, jelikož prozatím jsem od ní četla jen příběh o její anglické babičce.

 Účastí na této besedě jsem si ale opět nechala utéci další neméně zajímavý program, například autogramiádu Magdy Váňové, setkání s Thomasem Hardingem, diskuzi o překladech české poezie a další.

Co jsem si ovšem nemohla nechat utéct byla následující beseda s Michalem Vieweghem o jeho nové knize Muž a žena. Kromě povídání o této povídkové knize proběhl i křest nové audioknihy včetně krátké ukázky, kterou přečetla herečka Martina Krátká, která dostála svému jménu délkou svých šatů. Ač je Michal Viewegh neskutečně úspěšným a u nás nejprodávanějším autorem, povahově je to spíše bručoun a tak dobrou náladu udržovaly skvělá moderátorka, která se nebála klást otázky, a sympatická Vieweghova editorka z nakladatelství Ikar. Viewegh mimo jiné prozradil, že nejvíce se mu poslední dobou líbila kniha Hamlet z West End Avenue, čímž mimo jiné narážel na svůj věk, a přiznal, že ho trápí zapomnětlivost. Diskuze na téma "jaké by to bylo, kdybychom uměli číst myšlenky" (což je vlastně hlavním tématem jeho knihy) byla rozhodně zábavná.

Mezitím jinde v hale probíhala autogramiáda Sáry Saudkové, Hany Marie Körnerové, Karla Hvížďaly či beseda s autorkou Laskonek, Bárou Nesvadbovou.

Po Vieweghovi na nás přišel hlad a proto jsme opustily hlavní budovu a vydaly se ven ke stánkům. Velká škoda, že tu byl malý výběr a obrovské fronty, ve kterých na nás sálalo prudké polední slunce a kvůli kterým nám utekl veškerý program mezi 13. a 14. hodinou. Přišly jsme tak o několik autogramiád či o besídku Knižní bloggeři vs. redaktoři, na kterou jsem se těšila. 

Následnou besedu s Halinou Pawlovskou už jsme si ujít nenechaly a rozhodně jsme nebyly samy. Sál byl doslova narván k prasknutí. Halina představila svoji poslední knihu Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci, která posloužila jako předloha k filmu, jež byl uveden do kin letos v lednu. Mimo jiné popovídala i o svých spisovatelských začátcích a pobavila několika svými motty jako například: "Když tě honí mlsná, buď drsná!" Nebo: "Nejlepší sport je dort." Koho besídka nelákala, mohl se zúčastnit jiné například s Marcelou Mlynářovou či se švýcarskou autorkou Letou Semadeni. Děti jistě nalákal výtvarný workshop s autorkou krásné knihy Zubr si hledá hnízdo Oksanou Bulou. A v sále komiksů probíhal program pro milovníky populárního českého komiksu Opráski sčeskí historje.

Já jsem se ovšem těšila na něco jiného a zamířila do venkovního stanu Humbook Stage, kde probíhala diskuze s názvem Jak mi vydali knížku. Mladí a nadějní autoři zde povídali o tom, jak se jim podařilo knihu nejen napsat, ale také zaujmout nakladatele. Přiznávám, že z těch čtyř jsem znala jen Pavla Bareše, který oslovil čtenáře sci-fi knihou Projekt Kronos. Dále tu byly Alžběta Bílková, autorka fantasy románu Z kouře a kamene, Anna Musilová, autorka thrilleru Černooká pro náctileté, který vyjde začátkem června, a za Slovensko Mirka Varáčková, která už toho má na kontě mnohem více, ale za svůj největší úspěch považuje to, že se jí podařilo vydat své knihy u nás. Myslím, že slova těchto autorů byla opravdu povzbuzující a to především pro začínající autory nebo pro ty, kteří už roky píší jak se říká "jen tak do šuplíku".

Co mě mrzí hodně je, že už jsem nestihla besedu s Alenou Mornštajnovou, na kterou jsem se tolik těšila. Nakonec jsem si to vykompenzovala tím, že se mi díky Peti podařilo ukořistit poslední kus Hotýlku, který mi autorka následně podepsala. Je to moje první podepsaná kniha a mám z ní opravdu neskutečnou radost, zvlášť když je od autorky, kterou tolik obdivuji. 

Ač bylo do večera času ještě dost a připravených programů hromada, byly jsme natolik unavené, že jsme zvládly tak akorát projít ještě všechny stánky a utratit poslední peníze. Ač jsem si domů nevezla zas tak velké množství knih, přeci jen to nebyla "jen jedna" jak jsem si předsevzala, než jsem sem jela. Kromě knih se mi podařilo ulovit i jednu hru a taky krásnou festivalovou tašku. 

Domů jsme jely vyčerpané a spokojené, ve vlaku jsem se hned pustila do Malé mámy, jak už jsem výše psala, a i když jsem se neskutečně nasmála, nakonec mě únava přemohla a musela jsem knížku odložit. Vážně obdivuji ty, kteří zvládli účastnit se více festivalových dní, nebo snad všech...já jsem byla vyčerpaná po jednom jediném dni - a přesto už se moc těším na příští ročník!