Vox (recenze)

V rámci společného čtení jsem se pustila do loňské novinky nakladatelství Host, dystopického příběhu jménem Vox, jehož autorkou je Američanka Christina Dalchnerová.

Ta v závěrečném poděkování píše čtenáři: "Doufám, že se ti líbil. A především, že tě aspoň trochu rozzlobil. Doufám, že tě přiměl se zamyslet."

No a já musím potvrdit, že co se týká posledních dvou přání autorky, mám splněno. Škoda, že už neuvádí, na koho se máme zlobit. Já jsem rozzlobená na autorku a na samotnou knihu. Jsem smutná a stále o ní přemýšlím. Proto píšu tuto recenzi, ráda bych to v sobě nějak uzavřela.

Vlastně jsem mohla tušit, do čeho jdu. Kniha bývá přirovnávána k Příběhu služebnice, který jsem z části četla, (a mohu tu podobu jedině potvrdit) ale ten mi nepřipadal tak politický a vlastně jsem s ním něměla žádný prolém. To se o Voxu říct nedá. 

Sice vím, že se jedná o dystopii, přesto mi už od začátku přišla celá situace v knize vyhnaná do absurdna. Přáběh se odehrává v USA, reálných Spojených státech, časově bych jej zařadila do relativně blízké budoucnosti. K moci se zde dostala katolická církev, která ovládla prezidenta a ten teď dělá, jak představitel církve Carl. Ženy začaly postupně přicházet o svá práva, až skončily s náramky na rukou, které jim počítají vyslovená slova. Každá žena má na den přidělených maximálně sto slov, při překročení limitu přichází trest v podobě eletrického výboje.

Naše hlavní hrdinka je kdysi uznávaná vědkyně, nyní však "poslušná" manželka v domácnosti a matka čtyř dětí. Se svou situací se odmítla smířit, avšak nemá moc možností, jak ji změnit. Tomuto světu vládnou bílí heterosexuální muži, všichni ostatní už byli svých práv zbaveni...

Připomíná vám to něco? Mně ano - největší noční můru všech feministek, nebo snad i zbožné přání, aby konečně měly proti čemu brojit. Ale teď bez legrace: to co se v té knížce děje, není aní vtipné ani hezké. Představa, že se tohle skutečně stane mě děsí. Na druhou stranu si říkám: tohle by se fakt stát nemohlo. 

Napsat tenhle příběh autorka trochu jinak a s jiným záměrem, mé hodnocení by bylo úplně jiné. Jenže z této knihy od prvních stran čiší snaha zastrašit. Zastrašit už jen tím, že je zasazená do blízké budoucnosti a na konkrétní místa. Tím, že konkretizuje, vyznívá úplně jinak. Chce apelovat na lidi, kteří zkrátka na pojmy jako je feminismus, "duhová tematika", multikulturalismus apod. slyší.

Mezi řádky tak vysílá vzkaz: "Tohle by se mohlo stát i nám! Pozor na ně! Pozor na naše nepřátele!"

A těmi největšími nepřáteli jsou zde stát, církev a hetero bílí muži obecně. 

Toho se feministky fakt nejvíce bojí? Náboženství? Toho, že někdo věří v Boha? Toho, že někdo má jiné hodnoty?

Proč je zde šestnáctiletý syn prakticky nenáviděn matkou za to, že jí tvrdí, že rozdíly mezi muži a ženami jsou zkrátka nepopiratelné? Zde je to až vyvedeno do extrému samozřejmě, syn se nezachová vůbec správně. 

Celkově mi hlavní hrdinka Jean nebyla ani trochu sympatická. Byla sobecká a ano myslela i na svou dceru, která byla vládními "opatřeními" šikanována stejně tak, ale byla zahleděná do sebe. Její milenec byl na vyšší příčce než manžel, přitom já jsem měla jejího manžela Patricka ráda. Od začátku mi bylo jasné, že on jí ublížit nechce, jen má v některých ohledech svázané ruce (nejen proto, že byl poradcem prezidenta). Objímající paže vlastního manžela v ní evokuje pocit vlastnictví... K tomu není co dodávat.

Patrick je líčen vlastní manželkou jako slaboch a neschopa a celkově kniha vyvolává takový dojem ze všech mužů a jsou zde líčeni tak zle, že je zkrátka musíte nenávidět. Ženy, které jsou spojené ve svém manželství, milující hospodyňky, tiché ženy jež nemají potřebu protestu jsou zde nazvány husičkami. 

Já sama nejsem rozhodně příkladem dokonalé manželky, úslužné hospodyňky a přitom se mě kniha dotýká. Protože pomineme-li všechen ten hnus, který se ženám v této knize děje, uvidíme velký prst, který ukazuje přímo na nás a říká: "Ty, tys byla tak spokojená se svým životem oddané manželky, neúčastnila ses protestů a bojů za práva žen, a teď se podívej, do jakých sra*ek jsme se dostaly!"

Celkově knížce však nelze upřít čtivost, i ten příběh kdyby nebyl tak politicky zaměřený, konkretizující a burcující, osvobozen od jakýchkoliv napojení na realitu by byl výborný. Knížka mě začala více bavit, když se Jean mohla opět zhostit své role vědkyně. Jenže to byl docela planý poplach, vše odehrávající se v laboratoři bylo popsáno jen krajově, jakoby sama autorka nevěděla co psát, takovým stylem "domyslete si to sami". Místy jsem postrádala souvislosti, vysvětlení apod.

Konec byl až thrillerově vyhrocený a přiznávám, že tam hodně věcí nesedělo a vyřešilo se tak nějak "samo".

Suma sumárum jsem z téhle knížky spíš smutná. Osobně se nebojím toho, před čím autorka varuje, to mi připadá hodně přitažené za vlasy a vím, že třeba církev, jak ji tady autorka líčí, taková není (ano, je to dystopie a fikce, ale kdo četl, pochopí, že autorka ukazuje své obavy z reality). Spíše se bojím, že by so mohl stát pravý opak, vždyť nejen k totálnímu úpadku morálky máme nakročeno víc než dost.

Marně přemýšlím, zda jsem někdy četla dystopii, která by se podobným způsobem zaobírala právy mužů - a přitom oni jsou teď mnohem ohroženějším druhem.

Lehko se mi to píše z pozice středoevropanky, která má veškerá práva a od mužů se necítí být ohrožena ve smyslu nerovnosti a pozbytí práv. Chápu, že tato kniha může být aktuálnější pro ženy, které jsou skutečně utlačované. Takových žen je bohužel stále mnoho, ale nehledala bych je zrovna v USA.