Od jara do zimy

Nechci být jediná negativní recenze na tuto knížku a proto jsem se rozhodla, že, ač to bude těžké, pokusím se objevit co nejvíce pozitiv. Vlastně mi toto rozhodnutí pomohlo dívat se asi od půlky příběhu na knihu z jiného pohledu, více optimistického, a myslím, že jsem tím hodně získala...

Jasno lepo podstín zhyna - možná si říkáte, co je to za divný název, přesto vás ale určitě napadne, či v podvědomí vám někde bliká: jaro léto podzim zima. Je to tak, název je jen takovou slovní hříčkou odkazující na čtyři roční období. V originále zní Spill simmer falter wither a nejen v případě názvu, ale i v rámci celé knihy měla překladatelka určitě skvělou příležitost se "vyřádit".

Ve čtyřech ročních obdobích se tu odehrává příběh muže, sedmapadesátiletého podivína. Tento příběh je jen krátkou částí jeho života, avšak nejdůležitější. Začíná v okamžiku, kdy si muž adoptuje z útulku psa. Psa, jakého by si nikdo jiný neadoptoval, jednookého vořecha. Začne mu říkat Jedno Oko a postupně si zvykat na nový způsob života, který už není o samotě ale o přátelství a vzájemném porozumění. Ve spoustě věcí se mužův život začíná přizpůsobovat psovi a on najednou dělá věci, které doposud nedělal. Bere psa na procházky a objevují spolu krásy přírody. Vše se však v polovině knížky změní, když Jedno Oko pokouše cizího psa a tak muž, ze strachu aby o něj nepřišel, sbalí to nejnutnější a zde začíná takový speciální "road trip" trvající až do konce příběhu.

Knížka vloni obdržela mimo jiné i ocenění Magnesia litera za nejlepší překladovou knihu a já se vlastně vůbec nedivím. Nedivím se, protože to beru jako ocenění překladu, ne knihy či příběhu jako takového. A jak už jsem výše uvedla, tato kniha podle mého mínění nabízí celkem velký prostor překladatelce, avšak zároveň to musel být překlad neskutečně náročný. Klobouk dolů před překladatelkou!

Celkově formou knížka zapadá mezi ostatní knihy oceňované Magnesií literou. Pro mě je to forma těžko přístupná těžko čitelná a nelákavá. Autorka jakoby za každou cenu chtěla, aby kniha působila umělecky, aby se řadila mezi takové knihy. Já bych ji nazvala spíše pseudouměleckou. Nepůsobí přirozeně, především zpočátku, než si na jazyk zvyknete. Někteří říkají, že je poetický, já si dovolím nesouhlasit. Kdyby byl poetický, měl by text plynout jako báseň. On však mnohdy působí kostrbatě, nepřirozeně a vyumělkovaně. Sara Baume se vyžívá ve vyjmenovávání. Hned z prvního odstavce cituji: "Klopýtá přes korýtka kopyty vydupaná. Stonky starčeku padají pod náporem pacek jako podťaté. Pampelišky a ptačinec, kopřivy a šťovík. Dnes není čas čenichat, hrabat a hltat." Tento specifický jazyk autorky je opravdu něco, na co je potřeba si zvyknout. Já se přiznávám, že první polovinu knížky mě to hrozně iritovalo, druhou polovinu už jsem se soustředila více na příběh. Je to tak i se samotným dějem, zpočátku nezáživný později nabírá obrátky.

Nelze však autorce upřít překvapivé znalosti hlavně v botanice. Ty rostliny, které ona vyjmenovává, já mnohdy ani neznám a snad mě i překvapuje, že tam všechny tak pospolu rostou v rámci jedné lokality...

Přemýšlím, jak moc je hlavní hrdina v těle jednoduššího staršího muže schopen všechny ty rostliny poznávat a rozlišovat. Avšak proč ne, tento muž se projevil jako velmi citlivý v průběhu příběhu.

Celý děj je vyprávěn z jeho pohledu. Vše, co vypráví, vypráví svému psovi, popisuje mu, co se děje teď i vzpomínky na minulost. Mám tak trochu pocit že je nám dovoleno nahlížet na jeho svět očima toho jednookého psa, který jen sedí a poslouchá co mu pán povídá, ale vše, co vidí, vidí jen jedním okem a chápe jen jednoduchým myšlením. Proto nám v příběhu není prozrazeno vždy vše a my máme občas pocit že nevíme a nevidíme úplně všechno, o to více ale musíme naslouchat a pozorovat svět kolem sebe.

Hlavní hrdina Ray je podivín a samotář, je jiný než ostatní ale sám si to dobře uvědomuje a vlastně i přemýšlí nad tím, proč tomu tak je, a jestli opravdu to nemá "v hlavičce v pořádku", jak podezříval svého otce, že o něm řekl. Možné to je, těžko říci jestli je opravdu jen samotářský typ nebo opravdový blázen. Jisté ale je, že mimo to, že trpí paranoiou a strachem z lidí, zároveň má schopnost vše si uvědomovat a vnímat svět kolem sebe. Tím, že se ujme opuštěného, kdysi týraného psa, projeví tolik lidskosti, že je tím sám i udiven, a cit, který se k tomuto bezbrannému stvoření u něj vytváří ho překvapuje.

Ray vidí všechno tak jak je, reálné a syrové, a tak kromě popisů třeba přírody a běžných každodenních povinností popisuje i věci nehezké, třeba chování některých sobeckých lidí, ale také přejetá zvířátka u silnice (nic pro mne) a v neposlední řadě sebe, svůj vzhled, mastné vlasy, pajdání a zkažený dech či svůj špinavý, smrdutý a zanedbaný domov.

Zároveň se však dívá na svého psa, který je příkladem nedokonalosti, s láskou a bere ho jako něco víc než jen rovnocenného parťáka. Je to čistá nevinná duše, bezelstný tvor, který se těší z každé maličkosti, je vděčný za každé pohlazení, misku čehokoliv k jídlu a teplé místečko v křesle.

To je to, co mě chytá za srdce a těší na této knize. Není to umný a inteligentní jazyk, kritiky a veřejností oslavovaný. Je to jednoduchý příběh jednoho jednoduchého člověka a jednoduchého psa. 

Ten příběh zasahuje mé city i proto, že sama jsem si adoptovala dva psy, týrané a opuštěné. Občas si říkám, zda to všechno má nějaký smysl, ale knížka mi dává pocit správnosti a přesto v mnoha situacích, které v knize nastanou ve spojitosti s Jedno Okem, vidím sebe a své psy a nacházím tu pochopení.

A nakonec - co jsem nezmínila je, že celá kniha se odehrává v Irsku. K Irsku mám také citový vztah a proto mě těší popisy současného Irska tak, jak já si ho pamatuji. Vůně moře, vyplavené chaluhy na plážích ale i malé vesnice a domy s nápisy jmen těch, kdo v nich bydlí...

Ano, je to tak trochu melancholie, co mě přimělo být ke knize psané mně nesympatickým jazykem shovívavá a otevřená a vychutnat si ji do poslední stránky. Pokud vás neděsí, že na první pohled celkem krátká knížka, může nakonec znamenat i více času nad ní stráveným a možná někdy i nezáživné pasáže, pokud máte rádi tento druh příběhů nebo vás dokonce baví neobvyklý jazyk, tak knížku rozhodně doporučuji!

"...je lepší se spokojit s nevědomostí než zjistit pravdu a nechat se jí mučit." (Ray, 57)

Sara Baume: Jasno lepo podstín zhyna. Přeložila Alice Hyrmanová-McElveen. Odeon, 2016. 264 stran.